O ZLODĚJÍCH V ALBRECHTICÍCH
Jednou, dávno tomu, vyloupili zloději obec Albrechtice a kořist nahonem ukryli v márnici na hřbitově. Domlouvali se, že příští noc si tam ty kradené věci vyzvednou a odnesou si je do svých tajných skrýší. Jejich domluvu vyslechl nechtě jeden srdnatý pacholek, a že si uměl se vším poradit, svěřil se svému dobrému, stejně smělému kamarádovi. Umluvili se, jak na ty zloděje vyzrají. Příští den, pozdě odpoledne se pacholci schovali na hřbitově. Když zpozorovali, že tam zloději ještě nejsou, ukryli se v márnici. O stěnu tam stály opřeny dvě nové prázdné rakve, mládenci toho využili. Vlezli si do rakví, přikryli se víky a trpělivě čekali na příchod zlodějů. Ti se dostavili těsně před půlnocí, sedli si na zem a dělili lup, který před tím vytáhli z tmavého kouta. Když ponocný troubil půlnoc, ozvaly se v truhlách duté rány, potom se víka rakví zvedla do výše a ozval se strašný hlas " Vstávejte mrtví, je náš čas - pochutnáme si na živých zas". Zloději se strašně vylekali a jakoby do nich střelil, rozutekli se. Ve vteřince byla márnice prázdná.. Zloději nechali kořist být a utíkali z Albrechtic, až se za nimi prášilo. Pacholci se šli domů vyspat a smáli se, jak se jim to povedlo, že ty zloděje pořádně vystrašili. Ráno řekli ponocnému, aby vybubnoval na návsi, že všechny kradené věci jsou v márnici na hřbitově.
Pověst o Albrechticích
Na pahorku blíže Města Albrechtice stával před dávnými lety hrad. Na tomto hradě panoval zlý rytíř se svou manželkou, která byla dobrotivá a chudým mnohá dobrodiní prokazovala.
Jednou přišel na hrad chudobný mladý švec a prosil, aby mu dali nocleh. Bylo už pozdě v noci. Rytíř odbyl ševčíka hrubiánsky a křičel na něho, že hrad panský není žádná hospoda. Ševčík prosil znovu, aby ho nevyháněli, ale rytíř rozkřikl se, že ho dá psi vyštváti. Ševčík znovu prosil a padl rytíři k nohám. "Pane rytíři, nevyhánějte mě, bojím se zbojníků, mám u sebe moc peněz!"
Jak to rytíř uslyšel, dal ševčíkovi jíst a pít, a dovolil mu tam nocovat. Potom však dal mu peníze sebrati a ševčíka do sklepu zazdíti. Ubohý ševčík prosil pro Boha, aby mu život darovali a ho nezazdili. Ale nic nepomohlo, stavěli zeď dále, výš a výš. Tu vida ševčík, že mu je konec, zvolal: "Proklínám rytíře i jeho rod, proklínám tento hrad a všechno, co je v něm!"
Švec zazděný hladem skonal. Několik dní na to porodila manželka rytířova děvušku. Rytíř svou dceru velice miloval a dal jí dobré vychování. Teprv nyní vzpomínal si často na kletbu ubohého ševče. Dcera rytířova vykvetla v krásnou pannu. Tu náhle utiskovaní poddaní povstali proti rytíři, vytáhli na hrad, zapálili a zpustošili jej. Rytíř se bránil, ale neubránil. Zabili ho i ženu. Krásná dcera rytířova však v plamenech shořela a za hříchy svého otce neměl duch její pokoje, ale musil tak dlouho po onom pahorku, kde stál zpustlý hrad, chodit, až ji někdo vysvobodí.
Jednou v poledne šel chasník masařský po tomto pahorku a že bylo horko, položil se do trávy pod strom. Náhle objevila se před ním panna podivná, mělať z polovice lidskou podobu, z polovice však podobala se hadu devítihlavému. Chasník se ulekl, ale ona podala mu kytici pěknou a pravila: "Neboj se, nic se ti nestane, jestli mě vysvobodíš. Přijď o půl noci do kostela a tam se více dovíš. Jestli nepřijdeš, zemřeš do roka a já ještě sto let budu musit čekat na své vysvobození."
Masař slíbil, že přijde do kostela. Zašel však do hospody a tam vypravoval, co viděl a slyšel. Napil se a nechtělo se mu v noci do kostela.
Že nešel, umřel do roka.